Najít vnitřní rovnováhu: střední cesta u Aristotela, Buddhy a v Koránu

Hodně si toho předsevezmeš. Od pondělka každý den sport, žádný cukr, vstávat dřív, víc se učit nebo víc se modlit. Dva týdny to jde dobře. Pak přijde těžký den a všechno se zhroutí. Potom týdny neděláš vůbec nic a cítíš se kvůli tomu špatně.

Mnoho lidí zná toto kyvadlo mezi „všechno“ a „vůbec nic“. Projevuje se v práci, při jídle, u mobilu a někdy i ve víře. Za tím často stojí tichá myšlenka: když je něco dobré, pak je víc lepší. A maximum by bylo nejlepší.

Krátká odpověď: většinou to neplatí. Tvé tělo žije z rovnováhy a mnohé tradice moudrosti hledají dobro také ve středu. Nejde o vlažný kompromis. Jde o správnou míru – a najít ji vyžaduje pozornost a někdy i odvahu.

Tvé tělo správnou míru už zná. Tvé srdce bije zhruba stotisíckrát za den. Když dlouho bije příliš pomalu nebo příliš rychle, krevní oběh se dostane z rytmu. Biologie nazývá toto neustálé vyrovnávání homeostázou.

I tvá nervová soustava neustále střídá dva stavy: napětí pro výkon a uvolnění pro zotavení. Kdo je trvale pod tlakem, spotřebovává své rezervy. Kdo se nikdy nenamáhá, časem slábne. To je obraz z biologie, ne hotové životní pravidlo. Ale překvapivě dobře odpovídá tomu, co o duši říkají filosofové a náboženství.

✦Homeostáza a nervová soustava: výzkum v pozadí

Pojem homeostáza zavedl fyziolog Walter B. Cannon (1929). Popisuje snahu těla udržet dynamickou rovnováhu – navzdory měnícím se vnějším podmínkám.

Autonomní nervová soustava k tomu má dva protihráče. Sympatikus připravuje na výkon, boj nebo útěk. Parasympatikus odpovídá za klid, trávení a regeneraci. Thayer, Yamamoto a Brosschot (2010) popisují, že trvalá nerovnováha – příliš mnoho sympatiku, příliš málo protiváhy – souvisí s nízkou variabilitou srdeční frekvence a s rizikovými faktory srdečně-cévních onemocnění. Je to souvislost, ne důkaz, že každá forma přehánění způsobuje nemoc.

Přenesení z těla na způsob života, etiku a víru je výklad. Je názorný, ale nenahrazuje přemýšlení o jednotlivém případu.

Tři hlasy tu zní obzvlášť podobně. Nejsou ale totéž:

	Aristotelés	Buddha	Korán
Slovo	Mesotes, střed	Střední cesta	ummatan wasatan, společenství středu
Mezi jakými póly?	nedostatkem a nadbytkem, např. zbabělostí a ztřeštěností	tvrdou askezí a pouhým požitkem	podle islámského výkladu: přeháněním a lhostejností
K čemu?	pro zdařilý život	pro klid, vhled a osvobození od utrpení	aby byli spravedliví a svědky o lidech (Korán 2:143)

Aristotelés viděl každou ctnost jako střed mezi dvěma chybami, například štědrost mezi lakotou a marnotratností. Tento střed není průměr. Závisí na člověku a na situaci.

Buddha podle tradice zažil obojí: pohodlný život v paláci i dlouhá léta tvrdé askeze. Ani jedno mu nepřineslo pokoj. Ve svém prvním kázání nazval cestu mezi nimi „Střední cestou“.

Korán mluví o „společenství středu“. Muslimové navíc v každé modlitbě prosí: „veď nás stezkou přímou“ (Korán 1:6). Islámská tradice nazývá tento postoj Wasatiyya, umírněnost.

Aristotelés myslí na charakter, Buddha na cestu z utrpení, Korán na společenství před Bohem. Podobnost je souzvuk, ne shoda. I judaismus zná „střední cestu“, především díky učenci Maimonidovi.

✦Nauky o středu podrobně

Aristotelés: v Etice Níkomachově (II,6) určuje ctnost jako střed mezi nedostatkem a nadbytkem – ale jako střed „vzhledem k nám“, ne jako početní střed. Zdůrazňuje také, že ne každé jednání má střed. Některé činy jsou špatné samy o sobě. O odvaze píše (III,6–7): kdo se nebojí vůbec ničeho, není odvážný, ale spíš šílený nebo necitelný. Štědrost (IV,1) leží mezi lakotou a marnotratností.

Buddha: podle tradice ve svém prvním kázání odmítl dva extrémy: život v pouhém smyslovém požitku a sebetrýznění askezí. Cestu mezi nimi nazval Střední cestou. Podle buddhistického učení vede ke klidu, vhledu, probuzení a nirváně. Obsahově je to Ušlechtilá osmidílná stezka – tedy ne pohodlný kompromis, ale celá životní praxe.

Taoismus: obraz jin a jang popisuje dvě síly, které se doplňují. Není to nauka o „středu“ v Aristotelově smyslu, ale i tady jde o vyrovnání místo jednostrannosti.

Judaismus: židovská etika mluví o Middot, povahových vlastnostech (doslova „mírách“). Maimonides (Rambam, 1138–1204), filosof, lékař a učenec, popisuje v Mišne Tora (Hilchot De’ot 1,1–7) střední cestu (Derech ha-Emca’it). Později se jí říkalo také „Zlatá stezka“ (Švil ha-Zahav). Na střed si má člověk zvykat opakovaným jednáním, dokud mu nepůjde snadno. V Osmi kapitolách (kap. 4) přirovnává etiku k medicíně: kdo se kloní k jednomu extrému, má se nějakou dobu vědomě posouvat k opačné straně, dokud se znovu nedostane do středu.

Islám: Fátiha, první súra, patří ke každému oddílu modlitby; v pěti povinných modlitbách ji muslim pronáší nejméně sedmnáctkrát denně. Stojí v ní: „veď nás stezkou přímou“ (as-sirát al-mustaqím, Korán 1:6). Někteří vykladači vidí v této cestě cestu mezi bludem a přeháněním. Wasatiyya přitom neznamená šedou průměrnost. Obrazem pro ni je oko hurikánu: místo bdělého klidu uprostřed pohybu.

Přehánění (Ghuluw): když příliš mnoho vypadá jako ctnost

Přehánění se těžko rozpoznává, protože málokdy vypadá jako chyba. Projevuje se jako ctižádost, jako perfekcionismus, jako velké nasazení nebo jako obzvlášť přísná zbožnost. Zvenku to často působí obdivuhodně. Zevnitř to může člověka zatvrdit.

Proč nás extrémy přitahují? Černobílé myšlení nás ušetří vážení odstínů a snášení nejistoty. A lichotí egu. Kdo se vzdá víc nebo dokáže víc než ostatní, snadno se cítí lepší než oni. Tak může vzniknout pýcha převlečená za pokoru.

Islám nazývá tento sklon Ghuluw, přehánění. Názorně to ukazuje jedna scéna z pouti (hadždž). Pro symbolické házení kamínků požádal prorok Muhammad ﷺ svého mladého příbuzného Ibn Abbáse, aby mu nasbíral kamínky. Ibn Abbás přinesl malé oblázky. Prorok řekl, že takové jsou správné. A pak dodal: „Lidé, varujte se přehánění v náboženství, neboť ty, kdo byli před vámi, zahubilo přehánění v náboženství.“

Toto podání je u Ibn Mádži a an-Nasá’ího. Platí za spolehlivé (sahih). Jeho obraz se hodí i do běžného života: raději malé kroky, které vydržíš, než jeden velký čin, po kterém se zhroutíš.

Korán říká: „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu!“ (Korán 4:171). V souvislosti verš dále mluví o Ježíši. Křesťané samozřejmě chápou svou víru v Ježíše jinak. Mnozí muslimští vykladači čtou tuto větu zároveň jako obecné varování.

Jako výklad ji lze přenést do dneška. Kdo z člověka, peněz nebo myšlenky udělá své všechno, žádá od nich příliš. Zklamání je pak téměř jisté.

I judaismus a křesťanství toto varování znají. Talmud vypráví o Mar bar Ravinovi: když hosté na svatbě jeho syna velmi bujaře slavili, rozbil před nimi vzácný pohár. Tu znovu zvážněli. V Kázání na hoře Ježíš varuje před tím, postit se tak, aby to viděli druzí (Mt 6,16–18).

Žádný z těchto hlasů neříká: vážnost a oddanost jsou špatné. Říkají: přehánění může člověka učinit bezradostným, tvrdým a povýšeným. Pak mine svůj vlastní cíl.

✦Podání a texty podrobně

Hadís o malých kamíncích: Sunan Ibn Mádža 3029, paralelní podání Sunan an-Nasá’í 3057, obě od Ibn Abbáse. Scéna se odehrává ráno v den házení kamínků u Džamrat al-Akaba během Rozlučkové pouti. Prorok ﷺ požádal o kamínky; Ibn Abbás přinesl malé oblázky. Podle Ibn Mádži to bylo sedm oblázků, tak malých, že se dají cvrnknout prsty; podle an-Nasá’ího velkých jako datlové pecky. Prorok je vzal do ruky, řekl „Takové jako tyto“ a pronesl varování před Ghuluw. Vydání Darussalam hodnotí obě podání jako sahih.

Ghuluw a bid’a: islámští učenci varují před tím, zpřísňovat přikázání vlastními, zdánlivě zbožnými vyhroceními. Taková novota v náboženství se nazývá bid’a. Obava zní: kdo dělá víru těžší, než je míněna, přetěžuje lidi a odcizuje je od jádra.

Korán 4:171: verš začíná oslovením „Vlastníci Písma“ a potom mluví o Ježíši, synu Marie. Vyjadřuje islámský pohled na Ježíše. Křesťané ve svém vyznání Ježíše nevidí přehánění, ale jádro své víry. Obecné čtení jako varování před náboženským přeháněním se objevuje u mnoha muslimských vykladačů; je to rozšíření, ne doslovný podnět.

Talmud, Berakhot 30b–31a: Mar bar Ravina viděl na svatbě svého syna, že rabíni jsou velmi bujaří. Přinesl vzácný pohár a rozbil ho před nimi; tu se zamysleli. Talmud spojuje toto vyprávění s myšlenkou, že i v radosti je třeba zachovat bázeň. I o askezi se rabíni přou. V Talmudu (Taanit 11a) říká Šmuel: kdo se postí bez potřeby, nazývá se hříšníkem, protože si působí zbytečné utrpení. Opírá se o rabiho Elazara ha-Kappara: už nazír, který se zříká jen vína, potřebuje smíření (Nu 6,11). Rabi Elazar namítá: kdo se postí, nazývá se svatým. Otázka tedy v Talmudu zůstává otevřená.

Kázání na hoře: Ježíš žádá spravedlnost, která přesahuje vnější dodržování zákona (Mt 5,20), a radí, aby se při postu nehledělo na diváky (Mt 6,16–18). Míří to proti náboženskému předvádění obecně. Paušální soud o farizejích nebo o judaismu z toho vyvodit nelze.

Pouštní otcové: raně křesťanští mniši v egyptské poušti sami žili velmi přísně. Přesto jejich sebrané výroky (Apophthegmata Patrum) varují před askezí bez soudnosti. Antonínu Velikému se připisuje věta, volně řečeno: někteří trýznili své tělo askezí, ale chybí jim rozlišování, a proto jsou daleko od Boha. Rozlišování (diakrisis) tu znamená: poznat správnou míru.

Střed v běžném životě: pět oblastí

Jak střed vypadá konkrétně? Hotové recepty staré texty nedávají, ale dávají vodítka pro pět oblastí.

1. Ve společnosti a ve sporu

Korán říká: „A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech…“ (Korán 2:143). Mnozí klasičtí vykladači tu chápou „střed“ také jako „spravedlivý“ a „vyvážený“. Už spolehlivé podání u al-Buchárího vykládá slovo wasat jako spravedlnost.

Obraz svědka je důležitý. Svědkovi u soudu se věří jen tehdy, když vypovídá klidně a poctivě. Kdo se postaví úplně na stranu jednoho tábora, často už nevidí obavy a argumenty druhých.

V rozdělené společnosti není střed pohodlné místo. Kdo staví mosty, často sklízí kritiku z obou stran. Je třeba odvahy vyslovovat odstíny, když mnozí jen křičí hesla.

✦Proč jsou extrémy dnes tak hlasité

Žijeme v ekonomice pozornosti: platformy vydělávají na tom, že se díváme co nejdéle. Pohoršení a silné emoce přitom často vyvolávají víc reakcí než uvážlivá myšlenka. Algoritmy, sociální sítě a politické debaty tak mohou extrémy zesilovat víc, než jak silné jsou ve společnosti doopravdy.

Pro jednotlivce z toho vyplývá velmi praktická otázka, nezávisle na původu a náboženství: jak uniknout logice „všechno, nebo nic“?

K verši 2:143: stojí v souvislosti se změnou směru modlitby. Muslimové mají být jako společenství středu „svědky o lidech“ a posel má být svědkem o nich. Arabské wasat znamená „střed“ a ve výkladu se často spojuje se spravedlností a vyvážeností. V Sahih al-Buchárí 4487 (kapitola o výkladu 2:143, podal Abú Saíd al-Chudrí) se na konci říká: „al-wasat je spravedlnost“ (al-adl).

2. V duševním zdraví

Islám chápe náboženství jako ulehčení (Yusr), ne jako břemeno (Usr). „Náboženství je snadné,“ stojí v podání u al-Buchárího, které je hodnoceno jako spolehlivé (sahih).

Příběh ze stejné sbírky ukazuje, co to znamená. Prorokův druh Abú ad-Dardá se každý den postil a celou noc se modlil. Jeho přítel Salmán mu řekl: „Tvůj Pán má na tebe právo, tvá duše má na tebe právo a tvá rodina má na tebe právo.“ Prorok ﷺ k tomu řekl: „Salmán řekl pravdu.“

On sám se v noci modlil, ale také spal a pomáhal v domácnosti. Výzkum stresu a zotavení naznačuje něco podobného: kdo si nikdy skutečně neodpočine, z dlouhodobého hlediska se vyčerpá (více: Vyhoření a vnitřní prázdnota).

Důležité: když jsi vyhořelý, není to kvůli tomu, že bys měl málo víry nebo málo disciplíny. Pak potřebuješ klid a často i odbornou pomoc.

✦Hadísy a výzkum zotavení

Sahih al-Buchárí 1968: Salmán navštívil Abú ad-Dardu a viděl, že se už jen postí a v noci modlí. Řekl mu, že jeho Pán, jeho duše a jeho rodina mají každý na něj právo; má každému dát jeho právo. Prorok ﷺ potvrdil: „Salmán řekl pravdu.“

Sahih al-Buchárí 1153: Abdulláh ibn Amr se chtěl modlit každou noc a postit se každý den. Prorok ﷺ mu to rozmlouval, protože tělo i rodina na něj mají právo.

Sahih al-Buchárí 39 (podal Abú Hurajra): „Náboženství je snadné.“ Kdo ho dělá příliš těžkým, nevydrží v něm.

Sahih al-Buchárí 676: Áiša vypráví, že Prorok ﷺ byl ve službě své rodiny, tedy pracoval v domácnosti. Další podání vyprávějí víc. Ve sbírce al-Buchárího al-Adab al-Mufrad Áiša uvádí, že spravoval sandály a záplatoval oděv (č. 540) a dojil své ovce (č. 541). Podle Sunan an-Nasá’í 1141 (hodnoceno jako sahih) jednou prodloužil poklonu v modlitbě, protože mu na zádech seděl vnuk.

Výzkum zotavení: Sonnentagová a Fritz (2007) vyvinuli dotazník, který měří, jak dobře se lidé po práci zotavují. Rozlišuje čtyři zkušenosti: myšlenkově se odpojit, uvolnit se, učit se nové věci a sám rozhodovat o volném čase. Tento výzkum ukazuje, že zotavení je víc než nepřítomnost práce.

3. Ve vztazích a v lásce

Dobrá láska potřebuje blízkost i volnost zároveň. Výzkum vazby popisuje, co se stane, když jedno z toho chybí. Kdo se blízkosti stále vyhýbá, stává se chladným a osamělým. Kdo ze strachu lpí, žárlivě kontroluje nebo se sám úplně vzdá, bere vztahu vzduch.

Střed se tu ukazuje jako laskavost s jasnými hranicemi. Můžeš na chyby svého partnera hledět shovívavě, a přesto říct, co ti nedělá dobře. Je to pokus růst společně jako rovný s rovným.

Při násilí nebo zneužívání neexistuje žádný „střed“, který by se musel snášet. Pak jde o ochranu a pomoc.

✦Styly vazby ve výzkumu

Bartholomewová a Horowitz (1991) popisují čtyři styly vazby u mladých dospělých. Vyplývají ze dvou otázek: jak vidím sám sebe a jak vidím druhé? Z toho vzniká jistý, úzkostně-zaujatý, odmítavý a úzkostně-vyhýbavý styl.

Jistý styl vazby spojuje blízkost a samostatnost. Ostatní styly se víc kloní k jednomu pólu: stažení, nebo lpění. Styly vazby nejsou pevný osud. Mohou se měnit díky zkušenostem a někdy díky terapii.

4. U peněz, spravedlnosti a životního prostředí

Tóra požaduje spravedlivé váhy a závaží na trhu (Lv 19,35–36). Chrání cizince, sirotky a vdovy, kteří nemají vlastní hospodářskou moc (Dt 24,17–21). Pavel si přeje vyrovnání mezi sbory: nadbytek jedněch má vyrovnat nedostatek druhých (2K 8,13–15).

Korán zakazuje úrok (Riba, Korán 2:275). Mnozí muslimští myslitelé v tom vidí střední cestu mezi bezuzdnou hrabivostí a hospodářstvím bez vlastní iniciativy. Známý obraz: bohatství je jako voda. Musí téct, aby země zůstala úrodná. Když se na jednom místě hromadí, zkazí se.

Korán mluví také o váze (Mizan): Bůh ji postavil, aby člověk nepřekračoval míru (Korán 55:7–9). Mnozí dnešní vykladači to čtou i ekologicky. Neomezený růst na omezené planetě by pak byl formou nestřídmosti. To je moderní výklad, ale takový, který lze dobře zdůvodnit.

✦Míra a vyrovnání v Tóře, Bibli a Koránu

• Lv 19,35–36: spravedlivé váhy, spravedlivá závaží, spravedlivá míra.
• Dt 25,13–15: žádné dvojí závaží v měšci – tedy žádný podvod při obchodu.
• Dt 24,17–21: právo pro cizince a sirotky; co zůstane při sklizni ležet, patří cizincům, sirotkům a vdovám.
• 2K 8,13–15: Pavel vybízí ke sbírce pro sbor v Jeruzalémě. Nejde o to, aby jedni trpěli nouzí a druzí měli klid, ale o vyrovnání.
• Korán 2:275: zákaz úroku (Riba).
• Korán 55:7–9: Bůh vyzdvihl nebe a postavil váhu; člověk nemá při vážení překračovat míru a má vážit spravedlivě.

Klasičtí vykladači chápou váhu v súře 55 především jako spravedlnost v obchodě a v soudu. Ekologické čtení je novější. I řeč o „islámském hospodářském systému“ je spíš moderní; existují k tomu velmi rozdílné návrhy.

5. V myšlení a učení

Vzdělání, které nese, spojuje kritické myšlení s etickým základem. Často uváděným příkladem je středověký al-Andalus, muslimské Španělsko. V Córdobě se narodili dva velcí myslitelé: muslimský filosof Ibn Rušd, na Západě zvaný Averroes, a židovský učenec Maimonides.

Oba byli lékaři. Oba komentovali antickou filosofii a zároveň psali o víře a právu. Rozum a zjevení pro ně nebyly znepřátelené tábory. Ani al-Andalus ale nebyl dokonalý svět. Maimonides musel jako chlapec se svou rodinou uprchnout před novou, přísnou vládou.

Jejich příklad varuje před dvěma extrémy: jen technika bez citu pro dobro, nebo uzavřenost ze strachu z vědy. Střední cesta bere bdělý, pochybující rozum a věřící srdce dohromady – jako dvě křídla téhož ptáka.

✦Ibn Rušd, Maimonides a al-Andalus

Ibn Rušd (Averroes, 1126–1198) se narodil v Córdobě. Byl soudcem, lékařem a filosofem a psal rozsáhlé komentáře k Aristotelovi, které se později hodně četly i v křesťanské Evropě. Ve svých spisech hájí názor, že filosofie a zjevení si nemusí odporovat.

Maimonides (1138–1204) se narodil rovněž v Córdobě. Po dobytí města Almohady jeho rodina město opustila. Později žil ve Fesu a v Egyptě, kde působil jako lékař u dvora. Jeho díla sahají od Mišne Tora přes Průvodce zbloudilých až po lékařské spisy.

Al-Andalus často platí za příklad plodného soužití muslimů, židů a křesťanů. Výzkum kreslí smíšený obraz: byla období velkého kulturního rozkvětu i období tlaku a pronásledování.

Střední cesta k vnitřnímu pokoji

Hledat střed neznamená zůstat stát. Ve světě, který hlasitě táhne k extrémům, je umírněnost náročné rozhodnutí.

Možná ti pomůže vidět své hranice jinak: ne jako porážku, ale jako pozvání do hloubky. Spánek, odpočinek bez účelu a pouštění kontroly nejsou slabosti. Jsou to práva tvého těla a tvé duše.

Přistupuj k chybám druhých se shovívavostí, jakou si přeješ pro sebe. A buď opatrný u každého postoje, který tě vnitřně zatvrzuje, bere ti smích a odděluje tě od druhých. Střed přitom neznamená lhostejnost. Kde se děje bezpráví, smíš a máš se jasně postavit.

Velká rozhodnutí děláš lépe v klidu než z paniky, ctižádosti nebo vzteku (více: Činit životní rozhodnutí).

Střední cesta se podobá staré řece. Nestrhává všechno s sebou jako přívalová vlna. Ale ani nestojí jako tůň. Zůstává v pohybu, zůstává věrná svému břehu, a tak časem utváří celou krajinu.

Otázky na cestu: ve které oblasti svého života teď kolísáš mezi „všechno“ a „vůbec nic“? A jak by tam vypadal malý kamínek – krok, který zvládneš udělat i zítra?